Vzpomínáme > MAX

MAX

8.8.1992 - 28.8.2004

Maxíka jsem dostala k 15. narozeninám. V té době jsem trpěla úmrtím mého předchozího psa Kima, takže Max měl být náplastí na bolest. Maxík byl čistokrevný německý ovčák bez průkazu původu. Domů jsem si ho přivezla jako malé černé klubíčko a brzy jsem se na něm stala doslova závislou. Od čtvrtého měsíce jsme spolu začali docházet na cvičák v Pardubicích, 10km od mého tehdejšího bydliště. Nejprve jsme tu trasu chodili pěšky, později, když Maxík povyrostl a zpevnily se mu klouby, jsme to jezdili 2x týdně na kole. Maxíkovi šly výborně stopy, poslušnost i obrana. Jenom se mu nechtělo pouštět. Cvičák naprosto miloval. Bylo to v dobách "svazarmu", všichni si pomáhali, dělili se o zkušenosti a všichni jezdili na závody a letní tábory. I my, samozřejmě. Max byl můj věrný průvodce vždy a všude. Jezdili jsme spolu na hrady a zámky, na koncerty, pod stan, k vodě, naprosto všude. Max jezdil vlakem, autobusem, metrem a během života naběhal snad tisíce kilometrů na kole. To vše pri absolutním zdraví.

Problémy s klouby přišly až ve stáří. Maxíkovi bylo asi 10 let a ze dne na den začal kulhat na zadní nohu. Veterinář na základě rentgenu sdělil, že Maxovi tuhne páteř a obratle tlačí na míchu a proto Max kulhá a občas zakopne. Nedá se s tím prý nic dělat. Začala jsem mu kupovat nejúžasnější kloubní přípravek Caniviton Forte 30 a do půl roku Max běhal jako mladík. Od té doby nedám na tento přípravek dopustit a každému ho doporučuji a sama ho stále používám.

Se stářím se Maxovo tempo trochu zpomalilo, přestali jsme jezdit na kole a hodně jsme myslela na Maxovo pohodlí, když jsme někam jeli. V jeho jedenácti letech jsem dostudovala univerzitu a začala pracovat v Praze. Max se samozřejmě přestěhoval za mnou. Naplánovala jsem mu šťastný a bohatý důchod a klidné stáří. Jenže člověk míní a bůh mění. Jednou ráno jsem šla Maxíka vyvenčit, ale on nechtěl vstát, bylo vidět, že je mu hodně špatně. Maxík byl totiž ten typ srdcaře, co vždy s chutí vyběhne i do deště, jenom proto, že to chce panička. Hned jsme jeli k veterináři, který psa prohlédl a sdělil mi závěr - zvýšená teplota, starý pes, co víc bych chtěla. Uklidnila jsem se. Po dvou dnech se jeho stav docela zlepšil a začal zase žrát, tak jsem myslela, že je ze všeho venku. Pravda nemohla být vzdálenější.

Pátý dne po návštěve veterináře jsme šli na večerní procházku, asi dvoukilometrovou. Max byl jak vyměněný. Poprvé po těch pěti dnech jsem viděla, že mu je zase dobře, měl dobrou náladu, oba jsme byli šťastní. Doma se konečně pořádně nadlábl, ještě jsem mu přidala. Šli jsme spát, Max měl pelech v jiné místnosti než v ložnici. K ránu jsme nemohla spát, šla jsem kolem páté ráno do koupelny a už když jsem otevřela dveře ložnice, tak mi bylo divné, že hned nepřiběhl. Max totiž stále sledoval každý můj pohyb a neexistovalo, abych šla do koupelny a on by spal. Šla jsme ho tedy zkontrolovat do jeho pelechu. Ten šok se nedá vypovědět. Max ležel na zemi a byl mrtvý.

Šok to byl strašný. Nemohla jsem to pochopit, nevěděla jsem, proč se to stalo. Věděla jsem jen, že to musím zjistit, protože jinak bych si stále vyčítala, že jsem něco udělala špatně, že jsem to zavinila já a přitom jsem neměla potuchy, co se mohlo stát. Po provedení pitvy jsem se konečně dozvěděla důvod. Před týdnem, když jsme byla u veterináře, se Maxovi napolo přetočil žaludek, ne úplně, takže mohl dál trávit a nedocházelo k odumření, ale žaludek bohužel celý ten týden tlačil na slezinu, která byla již z větší části nekrotická. Proto mu bylo tak špatně. Veterinář bohužel nic nezjistil, žádné podezření nepojal a neprovedl rentgen, na kterém se to mohlo zjistit. V tu poslední osudnou noc se žaludek již přetočil úplně a Max zemřel. Bohužel, zemřel tak, jak celý život žil - statečně. I když musel mít velké bolesti, nic jsme neslyšeli, nepřišel k nám, nezakňučel.

Fotky, které zde jsou zveřejněny, byly dělány týden před jeho smrtí. Jak je vidět, i přes šedivý čumák to byl pes plné síly, který by tu s námi byl ještě hodně dlouho. Bohužel, osud a nezodpovědný veterinář to zařídili jinak. Od té doby vždy každému radím, že pokud se jejich pes potýká s něčím jen trochu závažnějším, ať si vyžádají nezávislé posouzení alespoň od dvou veterinářů, protože s veterináři se má jako s právníky - co doktor, to názor.

Maxi, nikdy na tebe nezapomenu.

Byl jsi moje vrba, můj nejlepší přítel, můj ochránce, průvodce po těžkých telecích létech, moje všechno. Tolik jsi mě toho naučil. Když na tebe myslím, jako kdybych stále cítila tvou hustou srst mezi mými prsty. Jediné, co mě kdy mohlo trošku uklidnit, bylo vědomí, že jsi měl nádherný a plný život. Vím, že jsi ho miloval.

 

 

 

 

Datum aktualizace článku: 2010-12-10