Vzpomínáme > DIXI ZE ZDENKOVA DVORA

DIXI ZE ZDENKOVA DVORA

5. 11. 2000 - 8. 8.2007

Dixinka byla nádherná fena německého ovčáka. Petrovi do rukou se dostala až v roce věku, do té doby žila v sice slušných podmínkách při základním výcviku, ale bez dostatku individuální péče a lásky. Petr si ji vybral jako svého parťáka do policejní služby, stala se tedy oficiálně majetkem Policie ČR. Fakticky však byla Petrovou největší láskou a opravdu věrným parťákem, na kterého se mohl spolehnout v nebezpečných i běžných zásazích Policie, které spolu absolvovali. Dixinka bydlela s Petrem v bytě, v policejním kotci byla jen když se muselo, třeba v kurzech nebo na závodech. Dixinka Petra zbožňovala a Petr zbožňoval ji.

Dixinka byla velmi chytrá a velmi ostražitá. Byla to pravá srdcařka, měla výborné instinkty a vše dělala tak, aby Petra maximálně ochránila. Policejní výcvik se v ní nezapřel ani v běžném životě, chtěla nás pořád ochraňovat. Nedej pánbůh, aby nás někdo obtěžoval nebo dokonce napadl - Dixinka by si to s ním vyřídila po svém.

Dixinka měla zvláštní rys, který ji odlišoval od ostatních psů. Žila takřka neustále ve světě pachů, měla neuvěřitelný nos, stále jím brousila po zemi, čuchala, vyhodnocovala... Ve své práci se specializovala na pachové práce, dělala běžně osmihodinové stopy, stopy ve městě na křižovatkách, vyhledávala vystřelené nábojnice v trávě, a to vše s ohromným soustředěním a radostí.  V roce 2003 byla na specializačním kurzu psovodů Policie vyhodnocena jako Nejlepší pes (a zároveň byla nejmladší!). Dvakrát byla v Oblastním poháru cizinecké a pohraniční policie vyhodnocena jako Nejlepší stopař, získala také titul Nejlepší pátrací pes (jednou byla druhá), na mezinárodním mistrovství TARTU v družstvech byla třetí a vůbec posbírala mnoho cen a její páníček na ní byl náležitě hrdý.

Když bylo Dixince čerstvě sedm let, přestoupil Petr na Ředitelství cizinecké a pohraniční policie, kde sice povýšil, daní za to však byla práce v kanceláři, u které již pracovního psa nepotřeboval a ani ho mít nemohl. Požádal tedy o vyřazení Dixinky z policejní služby a konečně se stala opravdu naše. Plánovali jsme jí spokojený, aktivní a šťastný důchod, který by si moc zasloužila. Bohužel, opět zasáhl osud a nezodpovědný veterinář. Dixinka, zvíře jinak velmi zdravé najednou zvracela celou noc. Hned brzy ráno se jelo k veterináři. Dixi chtěla pořád pít, už jsem potom k ránu před ní musela vodu schovávat. Při ranním venčení jí už voda škrundala v žaludku. Na veterinu jsem už tedy jela rychlostí blesku s podezřením na torzi. Po mé zkušenosti s Maxem jsem nechtěla nic ponechat náhodě. Veterináři MVDr. Malému z Prahy jsem vše popsala a vyslovila podezření na začínající torzi. Veterinář ji prohmatal, změřil teplotu a uklidnil mě, že jde jen o nevolnost. Napíchal jí injekce proti zvracení, dal jí prášky a doporučil klid. Jely jsme tedy domů a já potom do práce. Pamatuji si, že jsem byla v práci dost nervózní a odpoledne jsem musela jít domů o hodně dříve než obvykle, prostě jsem ji chtěla zkontrolovat. Když jsem přišla domů, zbývalo Dixince posledních 10 minut života, které strávila v mém náručí na cestě na veterinu. Ta bezmoc ve mě zůstaně už asi pořád. Petr se s jejím náhlým odchodem stále nemůže smířit, asi proto, že se s ní nemohl rozloučit.

Dixinko naše zlatá, pořád na tebe myslíme a často se při vzpomínkách na tebe smějeme, jak sis hrála, jak jsi štípala pod stolem číšníky, jak ses nechala přikrývat dekou a nechtěla pouštět rukáv. Byla jsi neobyčejný pes. Nikdy tě žádný jiný pejsek nemůže nahradit, nikdy na tebe nezapomeneme!

PS: MVDr. Malý se ke svému selhání postavil jako pravý veterinář - odmítl uznat jakékoli pochybení a dokonce zcela očividný fakt, že zemřela na torzi! Doporučil nám pitvu, kterou chtěl provést sám! Ve chvílích, kdy jsme očekávali soucit a uznání zcela jasné viny, jsme se setkali s lhaním, arogancí a pomalu výsměchem. Až po konzultaci s jiným veterinářem jsme se dozvěděli, že Dixi měla jasně rozpoznatelný syndrom, který předchází přetočení žaludku. Ten se projevuje právě urputným zvracením, pitím vody a neustálým sliněním, které se nemusí projevit sliněním navenek, nýbrž sliněním přímo do žaludku. Odtud pocházelo ono škrundání v žaludku. Žaludek, těžký a zcela naplněný tekutinou, má již jen kousek k přetočení. Takto postižený pes se musí neustále sledovat, popř. operativně odstranit tekutinu a pomoci žaludek vrátit do správné polohy. Překvapivě jsme zjistili, že dr. Malý o tomto syndromu nikdy neslyšel (!). Snad tento otřesný případ pomůže někomu jinému být více poučený než jsme byli tehdy my a pomůže zachránit život jiného pejska. Nám se to bohužel nepovedlo...

Datum aktualizace článku: 2011-09-29